Přípitek

Přípitek je pro nás běžnou společenskou rutinou, ale kde se vůbec nápad se vzájemným ťukáním skleniček objevil? Jedna z teorií nás přenese až do 4. století před naším letopočtem do starého Říma. Jeden z běžných způsobů likvidace osob bylo použití jedu – obvykle výtažky z jedovatých hub či bylin a rostlin. Z tohoto důvodu měli panovníci své ochutnávače ale i osobní traviče, kteří jed připravovali a podsouvali „nepohodlným“ osobám. Přípitek byl v této době brán jako symbol důvěry, neboť se přiťukávalo tak silně, že se obsah jednotlivých poháru částečně smíchal – bylo tedy jasné, že kdo si připil, nepokoušel se o otravu, alespoň tedy ne v nápoji.

Jiná z teorií uvádí, že přiťuknutí mělo význam více poetičtější. Při pití vína využíváme téměř všechny smysly – zkoumáme barvu, vůni a chuť. A aby nebyl ošizen sluch, s poháry se začalo přiťukávat. ????

V dnešní době je přípitek, potažmo ťuknutí se sklenkou bráno jako rutinní společenská zvyklost. Přípitek by však nutně neměl znamenat ťuknutí. Ťuknout bychom si měli pouze po prvním přípitku, a to výhradně s vínem či sektem. Abychom slyšeli krásný zvuk sklenic a zbytečně si nápoj nezahřívali, tak pohár držíme za nožičku. NA ZDRAVÍ!